Nepřekvapivé odvolání

Jsem si četl články ze seznamu a dočetl jsem se tam, jaké že to bylo překvapení. Se mi zdá, že pro některé komentátory a novináře, je velké nebo i ohromné překvapení úplně všechno. Třeba, že v létě vysvitne slunce, nebo v zimě se ochladí. A toto je bomba, před vánoci lidi někdy nakupují. A cože bylo to překvapení? Psali tam, že odvolali ministryni obrany ČR pí Peake.

Musím říct, že pro mě to překvapující nebylo vůbec. Je pravda tedy, že nejsem přímý účastník českorepublikových událostí, ale jen takový vzdálený dopisovatel, či pozorovatel. Málokdy se tady k současným událostem vyjadřuji, možná bych to měl změnit, pokud bude k čemu. Sem tam pohled zvenčí neuškodí, uvidíme.

V místním tisku či zpravodajství jsem vůbec nenarazil jak na jmenování, tak ani odvolání pí Peake. Přesto mi neuniklo ani jmenování, a to protože se to na českých internetových stránkách nedalo přehlédnout a já se zrovna díval. Taky mě malinko zamrazilo, když jsem si přečetl, že ministr obrany prohlašuje, že špičky vedení armády jsou funkce politické. Jsem si tak vzpomněl, proč jsem nechtěl jít na vojnu. V té době armáda sloužila politice a ne obraně. Je fakt, že tady zafungovala zkratka, kdy jsem nebral v potaz, že pí Peake mluvila asi spíše o úřadu ministerstva obrany a ne o vedení samotné armády, ale i tak jsem z toho měl dojem nepřístojnosti. Dále mě zaujal její postoj k převzetí úřadu, či lépe řečeno, chtění ukázat se. Myslím si, že takhle nějak může vypadat, když ctižádost přesáhne schopnosti.

Docela mi to připomnělo jednu bývalou kolegyni. Několik lidí si o ní myslelo, že nestačí na svoje místo, nebo že není pracovně schopná. Zdaleka ne všichni, ale ti co ano, tak to i říkali nahlas. Já věřil, že je chytrá a schopná dost. Jenže občas se chovala, a to i k těm, kteří s ní vycházet chtěli, jakoby je chtěla převálcovat. Neřídila však přitom parní válec, ale ruční vozík. Pokud měla dojem, že ji někdo nechce vyjít vstříc, něco nebylo podle jejího gusta a mohla to udělat, tak se mstila, či udělala vše pro to, aby se lidé pak cítili opravdu pod psa. A to jen proto, že to udělat mohla, že měla tu možnost. Stávalo se to jen někdy, ale o to překvapivěji a „účinněji“. Žádný jiný přínos tyto rozhodnutí a přesuny neměly, než její krátkodobé ukojení. Připadá mi, že stejným způsobem, jen ve větším měřítku se chovají některé úřady nebo vlády, povětšinou diktatury. Udělat něco jen proto, že má tu moc to udělat, nebo chce ukázat, jaký je nebo může být „tvrďák“.

Navíc souhlasit s podmínkami, rozložením a domluvit se na zachování návaznosti, pak slíbit, že toto tak zůstane a žádné změny na klíčových místech nebudou a pak to za zády ostatních rozkopat hned první den jako první věc a svoje slovo zahodit, a to udělá bez náznaku jakéhokoliv zardění. Jako když dítě nebo pubescent zkouší, co může, kam až může zajít. Po několikerém porušení pravidel bez odpovídajících následků slíbit napříště pravidla dodržovat a pak, jelikož věří, že to zase projde, je opět porušit. Po takovém jednání většinou přijde chvíle, kdy to už neprojde, i když se pak třeba vymlouvá a osočuje ostatní. Nějaká korektivní zkušenost je potřeba, aby ten jedinec měl možnost zase růst. Pokud tu možnost rozpozná a využije. A tak odvolání, pro mě vůbec žádné překvapení nebylo.

No a to je prozatím asi tak všechno.