Hledal jsem důvod

To bylo ráno. A jak se sakra řekne ta odtahovka. Vyplácí se vždycky mít důvod, nebo si ho hledat?

Začalo to už včera. Jsem si říkal, že se budu zase po nemoci více hýbat, budu chodit pro začátek. Nebaví mě moc jen tak bloumat, a pokud nemám „důvod“, tak ani bych nevyšel. Tedy spíše vítězí lenost, abych nekecal, někdy mě bloumání a chození po okolí jen tak právě docela baví. A tak jsem si přemýšlel, kam se vydám, jaký ten důvod si vyrobím.

Nechodím obyčejně spát zbytečně brzy a tak se probouzím brzy ráno velice nerad. Moje milá měla ranní a nerada se budí sama, takže občas mě nechtěně či omylem probudí. Dneska to bylo při snídani. Tedy ne mé, že jo. No a tak jsem se probudil, vyskočil jako rybička z postele a šel se loučit a podobně. Tedy rybička na suchu, kdy lapá naprázdno tlamičkou a lepí se jí oči. Zároveň si říkal, doufám, že usnu. Sem tam se mi to nezdaří a pak jsem malátnej celý den.

Rozloučil jsem se a zapadnul zase do pelechu a říkal si: Chce se mi spát. Spát se mi co? Chce. Co se mi chce? Spát… nebo jsem počítal i ovečky, ale ono někdy nic nezabírá. V takových případech sahám po knize a někdy mě to uspí a někdy naopak probudí. Tentokrát, dříve než jsem našel, kde jsem včera skončil, už se mi klížily víčka. A propadal jsem se do snů, v duchu s úsměvem.

Najednou telefon zvonil. Vyskočil jsem znovu, ještě víc rozespalý. Venku mrzne, ještě je tam sníh. Simča si brala auto do práce. Snad se jí nic nestalo. Našel jsem telefon. Simča volá. A jejej! Poskočil jsem. Co se děje? Hrklo ne ve vrbě, ale ve mně.

Řekla mi, že stojí autem za kruháčem a že to nejede. Napřed jestli ona sama je pořádku, zajímám se. Jo, říká, ale spojka nějak dosloužila nebo co. Oddechl jsem si, že je v pořádku. Chvilku nám trvalo, než jsme se dohodli, kde stojí a zase jsem si trochu oddechl a říkal si, že je má milá duchapřítomná, nevjela totiž na tu silnici, kde se nedá zastavit mimo provoz. Jsou tam sic dva pruhy, ale jeden se ucpe a všichni tam jezdí jako blázni, je to jen pro motorová vozidla a do práce rádi lidi spěchají. Ta druhá cesta je sice užší, ale je tam kde zastavit tak, aby se dalo pohodlně vyhnout i s náklaďákem.

Domluvili jsme se, že tam sjedu taxíkem, který ji rovnou nabere a odveze dále do práce, já se postarám o auto. A tak jo, zavolala taxi, já si zatím vypucoval zuby, abych řidiče neusmrtil dechem, co by skolil orla v letu, oblékl se a taxík byl už tu. Chvilku zase trvalo, než jsem vysvětlil situaci a kde že to stojí s autem moje milá, páč adresu jsem neznal, ale kde to je i on posléze pochopil.

A jak řekli, tak udělali. Simča se dostala do práce jen s mírným zpožděním a já si říkal, nějak tam tu rychlost kopnu a někam to odvezu i třebas na dvojku pořád. Zmýlil jsem se, nekopnul jsem tam nic a nechtěl jsem taky zlomit šajtrpáku a tak se jal hledat číslo na odtahovku. Ještě že mám takový účet v bance, kde je „breakdown cover“ v ceně. Tedy u nečekané havárie, kdy je auto nepojízdné, buď oprava na místě, nebo odtah v ceně. Ale za nic na světě jsem si v ten moment nemohl vzpomenout, jak se řekne odtahovka anglicky a jak pak najít číslo na to, na co si nemohu vzpomenout. Když jsem projížděl čísla v telefonu jen tak, tak jsem to neviděl. Zavolala mi milá z práce, že už je v pořádku tam a jak jsme povídali o tom, jak že se to jmenuje, to na co potřebuju najít číslo, tak to najednou naskočilo a já si vzpomněl, nebo spíše jsem to řekl mezi řečí a došlo mi, že to je ono, to co hledám.

Zavolal jsem na pojišťovnu, poslechl si automat a pak asi čtvrt hodiny čekal, než se na mě dostala řada a poslechl si porci stále stejné hudby. Slečna mi pak řekla, už k vám jede, bude tam co nejdříve. A tak jsem čekal. Tipoval jsem to tak na půl hodiny. Zalezl jsem tedy do auta a protože nejsem přece žádný blb a umím se nachystat, vzal jsem si s sebou elektronickou knihu a jal se číst. Pár lidí si klepalo na hlavu a mohli si ji i ukroutit, že tam ten magor tak blbě na chodníku za kruháčem stojí, sedí tam v zimním ohozu a čte si. Já si říkal, jen si ji neukruť vole.

Počkal jsem si dvě hodinky, páč do Anglie přišla zima a napadl taky trochu sníh a už celý dva dny mrzne a tak odtahováci mají fakt hodně práce, protože jak Jan podotkl, oni na saních jezdit neumí. Za dvě hoďky přijel, odtáhnul do servisu, který aspoň mezitím otevřel a já se s nimi domluvil na opravě, toho co zpackali. Snad to bude rychle, jinak nebudu moct vozit jídlo hladovým Norwichanům. Už abych to taky změnil, snad se brzy zadaří najít práci jinou.

Servis je přesně z druhé strany centra a tak jsem ještě vlastně ten důvod procházky našel. Takže jsem pěkně přes centrum a pak podél řeky a přes kopec, kde je nádherný výhled se prošel domů. Krásná procházka. Jen doufám, že až příště budu přemýšlet o tom, kam se projít, tak se zase něco nerozsype. To radši bych zůstal sedět doma. Nebo se půjdu projít jen tak, bez důvodu.

No a to je prozatím asi tak všechno